Účastníci zájezdu:

Tomáš "Hory" Horák (cyklista) - protřelý Šafipurista. Na expedici bude mít na starosti plánování cyklotras  a přípravu canyoningových cest.  Navíc na něj zbyla funkce lékárníka. Inu: "Do Podolí, do lékarny, do prdele, to je mi zima."

Zdeněk "Horik" Horák (cyklista) - seděl na posledy na kole, když ještě mělo postranní kolečka. I tak je vzhledem k jeho cestovatelským zkušenostem klíčovým členem týmu. Jeho hlavní náplní bude psát deník a pořizovat fotografický materiál po dobu cesty na kolech.

Jirka "Jahůd" Straka (cyklista) - je benjamínkem této výpravy. Jako takový se bude tahat se stanem a bude plnit funkci opraváře kol. Krom toho bude jeho úkolem i jeden překladatelský oříšek. Naučit se a používat větu: "Dobrý den, chtěl bych 2 litry burčáku" v maďarském jazyce umí málokdo.

Ondřej "Machin" Machálek - (doprovodné vozidlo) - je nadšeným členem výpravy, který se nemůže dočkat fotografování v kaňonech, ale netroufl si na cestu na kole. Pro tým bude přínosem hlavně v oblastech se zvýšeným výskytem min, kde půjde jako první.

Radmil "Krtek" Kress - (doprovodné vozidlo) - zkušený balkanista a cestovatel, který bude zajišťovat veškerou dopravní infrastrukturu v Bosně a Hercegovině. Jeho hlavním cílem bude přivézt domů co nejvíce Ajváru.

Popis cesty:

Je 22. září 2012 7:30 ráno. Z poklidného spánku mě vyrušuje otravný budík a já v mírném pomatení přemýšlím, že zase musím do práce. Není tomu tak, dnes je den D, start naší pro mnohé bláznivé cyklistické výpravy z České republiky až do Bosny a Hercegoviny v rámci Canyoningového oddílu Spartaku Hluk.

Vydatně posnídám, nabalím poslední důležité věci, vyšteluju poslední úpravy na kole a jsem připraven vyrazit. Při pohledu na mé nachystané kolo se do mě vkrádá první nejistota. Přece jenom 4 dny v sedle a mé kolo vypadá, jak bude později označeno, "jako parodie na cyklistiku". Nabalený pouze jeden malý batůžek a spacák - přece mi musí něco chybět. A do toho si vzpomínám na slova mých kamarádů, zkušených cyklistů, že ujet 600km za 4 dny je šílenství, a to já seděl na kole naposledy, když měla ještě postranní kolečka. Inu, lépe bude vyrazit a na nic takového nemyslet. První kilometr k místu startu do hospody na halu (jediná otevřená hospoda v tak časných ranních hodinách), kde začneme symbolickým prvním pivem, se mi jede kupodivu dobře. Po krátkém čekání na mé sparingpartnery organizátora a plánovače celé trasy Horyho a vodiče, nalévače panáků a stavitele stanu Jahůda (hold, každý má na této výpravě svou vlastní důležitou roli a bez něj by to nešlo) usedneme do místní hospůdky k jednomu orosenému. K mému údivu na místo startu dorazí i Krtek, šéf doprovodného vozidla, jehož start je ovšem naplánován až o 4 dny později. Trošku se děsím vozidla, kterým dorazil. Přeci jenom auto pokryté růžovými květinkami není vhodné na takovou výpravu, ale snad do Bosny vyrazí jiným. Plni humoru dopijeme pivo, rozloučíme se a můžeme se již tedy opravdu vydat na cestu. Kolikrát budu později tento okamžik proklínat, ale nepředbíhejme. 

První desítky kilometrů přes známé prostředí Ostrožské Lhoty, Uherského Ostrohu, Veselí či Vnorov probíhá téměř bez problému. Jen Hory byl málem napaden jedním proti jedoucím cyklistou, když mu při snaze najít správnou trasu zkřížil cestu. Dalších několik kilometrů projíždíme přes úzkou pěšinku kolem baťova kanálu, kde je cesta sice poněkud složitější, ale za to daleko zajímavější. Kdybychom jen věděli, jak jsme si měli tenhle krátký úsek užít. První problémy se objevují záhy, Horyho našlapané téměř silniční kolo nevydrží nápor hrbolů a upadává mu nosič, oprava nám zabere několik málo minut a kupodivu se stane jedinou "vážnější" poruchou, která nás na cestě potká. Lucky boys!

Ani se nenadějeme a překračujeme naše první hranice. Jsme na Slovensku. "To nám ta cesta ale pěkně ubíhá.", pomyslím si. Máme za sebou cca 45km, když se napojujeme k řece Moravě, a po cyklostezkách, bez jakékoli změny se ji budeme držet několik desítek kilometrů. Do noh se mi začíná vkrádat první únava, pohled na nikdy nekončící stezku mě zabíjí, kolo neustále šíleně vrže a já pomalu začínám roboticky pracující dvojici Jahůd - Hory odpadat. 60km jsem mrtvý. Končím, dál už nemůžu. Záchranná brzda Hory však háže záchranné lano a mění si semnou kolo. Na chvíli mě to nakopne a já se držím zuby nehty, únava je již ovšem tak velká, že po dalších 30km znovu odpadám. Nemyslím, jen nadávám, šlapu a počítám každý kilometr. Dobelhám se až na 110km, kde sotva slézám z kola. Je 16:00, zastavili jsme na vesnické hasičské slavnosti. Nohy se mi klepou, nikdy jsem ještě nezažil takovou bolest ve stehnech. Nemůžu stát a ani sedět. Chci už to zabalit, jsem rozhodnutý, že dojedu do Bratislavy a odtud jedu vlakem domů. Místní skvělý slovenský hamburger, jedno pivo a asi hodinová pauza mě trochu dodá energie. A já znovu ač opět na své původní kolo, protože Hory mě prosí, ať si to na něm odedřu sám, sedám na kolo. Kupodivu se po pár kilometrech rozjíždím a šlapeme, jako by jsme teprve začínali.

Těsně před Bratislavou nás potká nepříjemný slejvák, na chvíli se schováme, zakryjeme své batohy a spacáky a rozhodneme se dojet alespoň do nejbližší hospody. Začíná se stmívat. Bohužel místní pohostinnost nás nepotěší a ze dvou hospod nás doslova vyhodí a to i přesto, že v nich několik hostů bylo. Nevím, nechápeme, pokračujeme dál, je tma, prší. Přes Bratislavu se nám zdá cesta nekonečná, najíždíme do Petržalky a asi kolem půl 10 večer se rozhodujeme to pro dnešek zabalit. Najdeme si vcelku klidnou zavřenou hospůdku, hlavně se zakrytou terasou. Zde si postavíme stan a necháme usušit věci. Pro jistotu si dávám prášek od bolesti a jdeme spát. V noci zjišťujeme, že nápad ustlat si mezi rychlostní silnici a frekventovanou cyklostezkou nebyl moc dobrý, ale jsme rádi, že ležíme.  

Ráno se budíme kolem 7 hodiny, sice jsem již chtěl odjet vlakem, ale cítím se dobře, budu tedy pokračovat, přestože si uvědomuji, že to je asi poslední šance na to, to vzdát. Sbalíme stan, za pomoci dešťové vody zachycené na dětské skluzavce uděláme nejnutnější hygienu, oblékneme se do stále ještě vlhkých věcí a můžeme vyrazit. Je potřeba ujet pár kilometrů, kde za zbytek eur nakoupíme snídaní, vodu a další nejnutnější potraviny na cestu. Počasí nám přeje, vítr nefouká a tak tempař Jahůd zavelí a šlápne do pedálů. Jede se nám skvěle a prvních 50km (celkově již tedy 210km) ujedeme ani se nenadějeme. Celou dobu přes Maďarsko se protloukáme nepříliš frekventovanými okresními cestami, dnes máme ale opravdu štěstí, kromě krátkého asi 10km úseku nám opravdu nefouká a tak nám se daří plnit náš plán stále na 100%. Strojově šlapeme a posouváme se kilometr po kilometru k vytouženému cíli. Kolem 19:00 již značně unaveni se rozhodneme najít nějaké místo na přespání. A kupodivu se nám to daří během chvíle. Příjemná mini hospůdka v zapadlé maďarské vesničce s točeným pivem. Co lepšího si můžeme přát a to ještě netušíme, co se nakonec semele. Celkově máme ujeto již 320km, únava je značná. Je potřeba se řádně vyspat a nabrat čerstvé síly.

S velmi vyvinutou barmankou se nám daří pomocí naší úchvatné maďarštiny domluvit, že si můžeme za hospodou postavit stan. Dnes zřejmě jediná otevřená hospoda široko daleko však po chvíli přiláká početný zástup místních, komunikace s nimi vázne. Maďaři ovládají jen pár německých slovíček, přesto po pár panácích slivovice (netuší nic o naší methanolové aféře) se stáváme velkými kamarády. Dostáváme jedno pivo za druhým, po chvíli přecházíme na jägermeistery. Neustále nás všichni přemlouvají, ať jdeme spát k nim domů, že dostaneme večeři i snídani. S díky však odmítáme, chceme vyrazit včasně z rána. Kolem půlnoci s námi zbudou jen dva. Vilmoš a Atilla. Upřímně Vilmoš je trochu na hlavu a sám nám to neustále ukazuje. Když už asi po sté zopakuje: "Vilmoš super, Vilmoš nichs problem.", ztrácím trpělivost, mám toho dost, jdou na mě zažívací problémy, odcházím postavit stan. V noci za tmy se mi to kupodivu daří, ač Hory nakonec musel spát přímo na obrovském trnu, který mu propíchl karimatku. Mezitím neoblomný Atilla stále přemlouvá Horyho s Jahůdem, ať jdeme spát k němu, po chvíli však odjíždí. K našemu překvapení se za pár desítek minut vrací - veze nám plnou mísu kousků pečené kačeny. Nakonec ještě přemluví Horyho, který s ním odjíždí domů, kde dostane výslužku na cestu. Chleba a pár opravdu delikátních chilli papriček. Neskutečné! U nás se s tím jen stěží setkáme. V noci se budím, kombinace únavy, pár piv, pár panáku a noční kačeny mi opravdu nedělá dobře. Vyplazím se ze stanů a chvíli se vydýchávám na čerstvém vzduchu. Proklínám se při představě, co mě čeká zítra.

Netrpělivý Jahůd jako vždy vstává brzy a kochá se krásami maďarské vesničky, která již žije v plném proudu. Také jsem již vzhůru, ale ještě asi hodinu potrvá, než se probere i předešlý den nejaktivnější Hory. Sice jsme chtěli vyrazit včasně z rána, ale už se blíží k půl 9. Připravíme se na cestu. Najednou si všimneme, že již takto z rána je otevřena "naše" hospůdka. Objednáváme si tedy alespoň čaj a kafé. Stěží jsem schopný čaj dopít. Cítím problém, něco není v pořádku. Poslední rozloučení a vyrážíme. Při výjezdu z vesnice se na místním poli zastavuje práce. Početná mužská skupina na nás křičí, mává a povzbuzuje. Zřejmě to byli oni, kdo s námi před pár hodinami popíjeli. Nevím, nevnímám, sotva šlapu. Po pár minutách na kole zjišťujeme, že dnes nám naopak vítr nepřeje. Když zafouká, připadám si, že se úplně zastavím. Znova se proklínám, ale nikdo to za nás neodjede.

Velmi záhy začínám ztrácet. Tempo již není tak frekvenční jako předešlé dny. "Asi za 40km nás čeká Balaton, tam přece musím dojet.", pomyslím si, ale jde to ztuha. Hory odjíždí, Jahůd se mi snaží ze všech sil pomoci a držím se, co umím. Snažím se hledat výmluvu ve svém stále vrzajícím kole, ale jsem to já, kdo už prostě nemůže. Asi po 25km mé zažívací problémy vystupňují a já zvracím. Přímo za jízdy. Slunce pálí a já jsem úplně bez energie, nemůžu pít ani jíst. Ale stále šlapu, pomalu ale šlapu. K Balatonu se mi opravdu podaří přijet. Končím, již po druhé. Třepu se zimou, je mi špatně, hlava se mi motá a já stále nedokážu nic sníst ani vypít. Chci nasednout na vlak a aspoň kousek popojet. Nic tu ale nejede. Musím šlapat dál. Výměna kola s Horym je ale nutná. Na chvíli mě to nabudí a já dalších asi 45min šlapu jako znovuzrozený, ale pak najednou z ničeho nic temno. Končím, slézám z kola. Uléhám do trávy, nemůžu mluvit, nic nevím. Potřebuju si odpočinout. Dvojice Jahůd s Horym mi kupují kolu. Po prvním loku, ale znovu zvracím. Dál už to nepůjde.

Ležíme a spíme snad hodinu. Vymýšlíme náhradní varianty. Nakonec se rozhodneme to ještě zkusit, musíme dojet, co nejblíže k Maďarsko-Chorvatským hranicím (to je ale stále ještě asi 70km). Necítím se dobře, ale stále jedem. Strašně se to táhne, zápasím s každým jediným kilometrem, jako by to měl být poslední. V jednu chvíli si uvědomuju, že jedu rychlostí sotva 7km/hod. "To snad můžu jít i pěšky.", pomyslím si. Všichni teď jedeme pospolu, držím se, aspoň ten vítr na mě tolik nefouká. Už aspoň můžu pít, jenže nám dochází voda. Zkušeny domorodec Jahůd v jedné mini vesničce žádá o vodu a dostává ji. Chvíli odpočíváme, již jím aspoň kousek sýru a piji, co mi hrdlo ráčí. K hranicím nám zbývá stále ještě asi 40km, ale za 10km si chceme dát pozdní oběd. Kupodivu voda a sýr zabral a od toho okamžiku jsem opět jako vyměněný. Během chvíle dorážíme do první větší vesnice, kde si dáváme místní mega hamburger a pivo. Pomalu se začíná stmívat, ale jestliže chceme opravdu dorazit k Bosenským hranicím, musíme dnes dorazit aspoň k těm Maďarsko-chorvatským. Nasadíme čelovky, zapneme světla a šlapeme jako o závod. Vítr se utišil a nám se jede náramně. Kolem 21:00 skutečně dorážíme až těsně k hranicím, mám tolik energie, že bych klidně pokračoval dál. Už je ale opravdu tma, proto jen stavíme stan a uléháme k zaslouženému odpočinku. Dnes to byl opravdový boj! A kupodivu jediné maďarské výrazy, které si pamatuji, jsou, že Slovák se řekne Slovák a Čech se řekne Česlovák. Nevím, asi mě to i trochu uráží.

Na druhý den ráno zjišťujeme, že zkratka, kterou jsme si našli nebude průjezdná, musíme se tedy trochu vrátit a do Chorvatska to objet. Naštěstí ztráta bude asi jen do 10km. Jede se nám dobře, hranice překračujeme záhy a v Chorvatsku nám cesta docela ubíhá. Jen ten terén se začíná ale pomalu vlnit. Co ztratíme do kopce, sjedeme z kopce. Jakmile uvidíme před sebou kopec, tempař jahůd je nadšeny a okamžitě nám ujíždí. Začínám mít vážný problém s přehazovačkami. Celou cestu mi stačilo jet na dvě polohy, v kopcovitém Chorvatském terénu to je ale problém. Každé přehození mi připadá jako věčnost, řetázek přeskakuje, šlapu naprázdno. Takhle to do kopce nejde. První ale vyjíždím, čeká nás několika kilometrový sjezd dolů. Nabíráme nové síly. Asi po 80km se zastavujeme v české vesničce Daruvar na oběd, tentokrát dříve než obvykle. Potřebujeme nabrat nové síly před dalším kopcovitým terénem. Paní majitelka mluví česky, je na nás neskutečně příjemná. Objednáváme si polévku, hlavní jídlo i salát. Pijeme pivo, víno i vodu. Opravdu jsme se skvěle najedli a napili. Zvedám se, abych zaplatil. Celkově to vychází asi na 170kun. K mému údivu však mám platit asi jen 100kun. Polévku jsme prý dostali grátis, když jsme češi. I tak si stojím za svým, že ta cena je i bez polévky nízká. Jsem odmítnut se slovy: "Ráda jsem Vás pohostila." Nevycházím z údivu.

Už i nasednutí na kolo mi dělá problémy, jak jsem přejezený. A hned záhy nás čeká prudké 11% stoupání, nedávám to, dojedu jen do půlky. Zbytek musím vyšlápnout pěšky. Nahoře mi opět nejde přehodit, slézám z kola a přehazuji manuálně, takhle se to semnou potáhne už bohužel až do konce. Ujedeme dalších 10 kilometrů, když narazíme na další dlouhý a prudký kopec, jsem rozhodnutý, že jej vyjedu. Makám, jak můžu, nevzdávám se a pak ... Padá mi řetázek. Takže opět vycházím. Jede se mi dobře, necítím se příliš unaven, ale do kopce to na mém kole prostě nejde. Zbývá nám již jen 15km k bosenským hranicím, když zastavujeme na pivo. Potkáváme švýcarský pár, který na svém kole cestuje z Norska do Řecka a z Řecka do Švýcarska (12tis km). A pak že my jsme blázni. V zápětí nás dohání naše doprovodné vozidlo ve složení Krtek, Machin a Machin jr. Rádi je vidíme, vypadají svěží. K hranicím nám zbývá posledních 15km a pak ještě dalších 15km k pokoření hranice ujetých 600km. Vyrážíme tedy na cestu. Před hranicemi si chystáme pasy. Jahůd v mírném zaskočení ze sebe souká: "Jako pas, cestovní pas? To já nikdy neměl. Já mám jen občanku". Rozesmějeme se, co nám taky zbývá. 4dny se plahočit, aby jej nakonec nepustili do Bosny. Ale tak třeba projdeme. Celníci jsou natolik překvapeni, že jedem na kole až z Česka, že i Jahůda s jeho občankou bez problému pouští. Máme štěstí. Za hranicemi na nás čeká naše doprovodné vozidlo. Domluvíme si, kde zhruba bychom měli skončit a zdolat 600km a pokračujeme v cestě.

Nakonec opravdu po 4 dlouhých dnech dorážíme do cíle, dokázali jsme to. V nohách máme dlouho trasu, ale jsme šťastní. Nasedáme do dodávky a odjíždíme směr Bajna Luka na večeři a hledat místo na nocleh. Vyvoněné doprovodné vozidlo našim nástupem zřejmě trochu zapáchlo, ale není se čemu divit. Přestože je dávno už po 18:00, posloucháme všichni Krtkovu radu a objednáváme si "miesane maso". Jsem unaven, ale spokojen, že už zítra nemusím nikam šlapat. Po krátkém bloudění, máme štěstí, nalézáme překrásné místo u řeky, kde příjemně zakončíme povedený den.

Funkce naléváče se Jahůd zhostil opravdu na jedničku, zejména Machin nedokázal odolat jeho vyhlášeným nalévacím schopnostem a překřtil Jahůd na Lahooda. Na řadu přišel také košt maďarských chili papriček. A byl to opět Jahůd, kdo se nezkušeně zakousl do jedné z nich. Trvalo snad 30 minut než se dokázal rozdýchat a poutírat veškeré slzy. Necitím se ještě nejlépe, mé myšlenky směřují k jedínému a tím je spánek. Nechci však kazit započatou zábavu a tak trpělivě čekám až se ke spánku vydají všichni.

Z rána konečně provádíme první větší hygienu v místní ledové, ale aspoň čisté řece. Snad už tedy nebudem Machinovi příliš zapáchat. I když mu to bude asi dnes jedno, protože na něj dnes padlo „prokletí Bosny“. Z poklidného dopoledního probouzení nás vyrušuje jen příjezd místních rafťáku, kteří se připravují na příjezd svých klientů. Jakmile vše nachystáme, můžem se vydat prozkoumat nepříliš probádaný kaňon Švrakava. Kompletní popis kaňonu naleznete zde. V období sucha v celém kaňonu nalézáme snad jen jednu „větší kaluž“, ale i tak si aspoň nováček Jahůd může zkusit své první a v zápětí druhé slanění. Po úspěšném zdolání kaňonu bohužel následuje úmorné čekání na zkušeného off-road jezdce Krtka.

Za odměnu si můžeme dopřát koupání v průzračné a ledové řece, plné ryb. Dnešní útočiště nalezneme několik kilometrů před Mostarem. Zakempujeme a pustíme se do skvělé Bosenské slaniny, která však chutná pouze mně a Horymu. Z pohodlné večerní pohody nás vyruší jen návštěva třech místních mladíků vracejících se z místní diskotéky. To Machina jr. zaujme na tolik, že snimi nakonec na zpět málem odchází. Jelikož jim však není schopen vysvětlit, co že je to ten canyoning jde raději spát. Spolu sním i my všichni ostatní. Následující den ráno se „prokletí Bosny“ přesouvá na Krtka, zřejme špatná slanina.

Před samotnou návštěvou Mostaru se vydáváme prostoupit další kaňon. Tentokrát Mostarskou Bijelu, podrobnější informace najdete zde. Na cestu se vydávám pouze já, Hory, Jahůd a Machin jr. Machin s Krtkem se příliš necítí a raději zůstáváji v autě. Úmorná, snad dvou a půl hodinová cesta neznámým terénem, v neoprenových botách a jen s pár kapkami vody nám dává opravdu zabrat. I do této doby nesmrtelný Jahůd je z toho úplně odvařený. Za celou dobu téměř 6 hodinového putování tam a zpět jsme potkali pouze dvě zmije. A to je známka neprobádanosti a divokosti zdejší přírody. Aspoň, že jsme nenarazili na žádnou z min, které ještě z nedávné války zůstali nenalezeny. Návštěva historického centra Mostaru je již jen třešničkou na dortu naší výpravy.

Nyní nám již zbývá se jen dostat domů, což se nám za pomocí dvou pěti litrových barelů ne příliš kvalitního vínka daří až večer následujícího dne.