Účastníci: Tomáš Horák, Jan Machala, Pavel Šafařík a Radmil Kress

První den:

Vstáváme v čase, kdy ostatní dny budeme chodit spíše spávat a ve 2 hodiny v noci vyražíme přes Bratislavu, Vídeň a Tarvisio (2x) směr Bovec. Díky častému močení většiny posádky, které bylo způsobeno jednak vypitím několika piv ještě na slovenském území a jednak problémy s prostatou starších členů výpravy, příjíždíme do kempu těsně před 9. Na místě nás kromě slunečného počasí vítá i Michal se Zuzkou a Matějem. Příliš se nezdržujeme stavením stanu a spěcháme se probudit do chladných vod starého známeho kaňonu Sušec. Do kaňonu jdeme ve složení Hory, Šaf, Pumpa a Krtek, stejně jako loni s náma jde Zuzka a Hory se Šafem s povděkem kvitují neúčast domorodých kaňonářů.

Zdolání kaňonu obnáší několik skoků, nejvyšší povinný měří pouhé 4 metry. Skoro všichni si neodpustíme skok z výšky 8 metrů, pouze Krtek má dnes lezení do kopce plné zuby a tak naše lety sleduje se skupinkou českých jeskyňářů pěkne sespodu. Co si ovšem neodpustí nikdo jsou překrásné skluzavky. V Sušci je jich hned několik a ta nejdelší měří celých 12 metrů. Narozdíl od skupinky vystrašených Maďarů ji zdoláváme jeden po druhém a litujeme, že je tím posledním co v Sušci zažijeme.

Odpoledne vyrážíme ve složení Hory, Šaf, Pumpa a průvodce Eda do jeskyně Srnica. Krtek se nemůže rozhodnout zda trpí klaustrofobií nebo ne a proto s náma raději nejde. To ještě netuší, že dopolední výšlap k nástupu do Sušce byl natolik vyčerpávající, že další dny ho čeká již jen několik muzejí doprovázených těžkým hekáním. Odměnou za nekončící lezení (trvalo cca 3 hodiny s převýšením cca 40 metrů) nám je pohled na nádherný strop, který pochválil i odborník přes válečky Šaf. Na závěr nás pak čeká slanění z horního okna jeskyně ve výšce cca 50 metrů, které Pumpa právem nazývá dýní na dortu dnešního dne.

Po cestě z jeskyně nás pak Eda ještě naláká na koupání pod vodopádem. Tady se potkáváme i s Krtkem a byť má voda pouhých 5° a po sluníčku není ani památky, koupání v průzračné vodě si všichni (kromě Edy) náramně užíváme. Holt máme svoje způsoby, jak se zahřát a Eda se rád zahřívá s náma i bez koupání, za což mu Šaf slibuje Horyho nejpěknější flašku.

o návratu do kempu jsme se rozhodli pověnovat ochutnávání místních specialit v Pizzerii Starý Kováč. Po vypití dvou piv a snězení vesměs grilovaných pochutin dostává Šaf chuť na Borovičku. Bohužel místní Borovničevec je od slova borůvka a tak nám chuť spravuje až domácí Grapa. Poté se naše výprava rozděluje na 2 skupiny - unavení jeskyňáří Hory a Pumpa se zbaběle domáhají odchodu na kutě, zatímco nezmar Šaf a vyspaný Krtek prosazují pokračování večera. Nakonec následujeme skupinku divně vypadajících, ale veselých německých turistů do místného B&R baru. Tady se Hory prospává nad pivem a ostatní uznávají, že nás v centru již nic pěkného nepotká. V kempu ještě pijeme pár panáků u 3 partiček šnopsa a jdeme konečně spát.

Druhý den:

Protože je místní kostel v opravě, druhý den vstáváme všichni až na Šafa kolem 9. Ve složení Hory, Šaf, Pumpa, průvodci Jirka a Michal přibíráme 2 nadějné brněnské horolezce a vyrážíme k hornímu kaňonu říčky Predelica. Čeká nás asi 3 hodiny sestupu ledovou vodou, ale tentokrát se máme šanci ohřát na sluníčku. Ze začátku je kaňon hodně chodící, stereotyp oživí jen pár drobných skoků a skluzavek.

Prvním, ale zato pořádným vzrušením je skok z výšky asi 8 metrů, přes 'břicho' odrazové skály. Hory se Šafem si tuto možnost nenechávají ujít (kolikrát se tam dostanou, že), ostatní si radějí užijí první slanění. O kousek dál již musíme slaňovat všichni, vodopád není vysoký, ale hezký tvarovaný a každý z nás tak absolvuje první příjemnou sprchu. Následuje další slanění, tentokrát vyšší, hodně klouzavé a proto jej všichni absolvujeme hezky po zádech.

Předposledním slaněním byl 25 metrů vysoký vodopád, který vedl z části korytem a pak přešel na suchou část skály. Ukázal se jako vhodnou průpravou pro závěrečné slanění. To měří 35 metrů a díky kluzkému terénu vede chtě nechtě přímo padající vodou. Všichni jej zvládáme až s překvapivím přehledem. Pumpa se konečně odhodlává k odskoku od skály, bohužel zrovna do míst, kde leží krásný, placatý balvan a za tento odvážný kousek sklízí zaslouženou odměnu.

Ve zbytku dne se nám již daří méně. Rozhodli jsme se jít dolů k řece Soča, tentokrát ale jinam než k loni vyzkoušené osadě Cezsoča. Špatné rozhodnutí číslo 1. Po krátké procházce přicházíme k vodě, ale její břeh je součatí vodáckého kempu. Šaf vestoje vykonává velkou potřebu a protože nikde nenacházíme hospodu, volíme přeci jen cestu do Cezsoči. Po neúspěšném vodním pokusu, kdy se Krtek nemůže ubránit pocitu, že nám teče do bot, měníme plán a vrácime se na asfalt. Místní prodavač všeho nás přemlouvá, ať si u něj nekupujeme pivo a tak se dělíme o jednoho vařícího Kozla. V tom Šaf objevu zkratku lesem (chyba číslo 2), což Pumpa s Krtkem odmítají (přece jenom má jeden papuče a druhý mokré Merellky). Zato Hory je přímo nadšený a všechny přemluví k vyzkoušení cesty tím, že běží cca 20 metrů před ostatníma. Chyba číslo 3. Cesta z počátku vede lesem, kolem několika jeskyní, ale její kvalita je krok od kroku horší. V okamžiku kdy už Hory napřed jít musí, aby nedostal přes hubu od Pumpy s Krtkem, končí pěšina v suťovisku a dál nevede. Horym viděné exotické zvíře je jen slabou náplastí a stejně mu ho nikdo nevěří. Po chvilce dohadů zda přeplavat řeku, nebo přelézt skálu, volíme cestu zpět, čímž se vše obrací k lepšímu. Po chvilce jsme z lesa venku, marně se domáháme piva ve slovenském kempu a utrmácení se vracíme do našeho. Cestou se nám jako fatamorgana zjevují 2 šikovné dívčiny v ještě šikovnějším Red Bull autě a věnují nám osvěžující občerstvení. V našem kempu pak návštěvujeme mítní Gostilnu, osvěžujeme se několika Staroprameny a večeříme. Výbornou volbou se ukázal být rybí talíř a bílé víno Vrtoščan, které zvítězilo v degustaci nad Tokajským, a ještě jedním dalším vzorkem.

Třetí den:

Třetí a poslední den vstáváme v 7 a nikomu z nás není příliš do smíchu. Přesouváme se do sedla Vršič, kde začíná skupince ve složení Hory, Šaf, Pumpa a průvodce Matěj výstup na Malou Mojstrovku. Krtek se zatím bude bavit drezůrou neskutečně oprsklých ovcí, kterých je všude plno a prohrabávají kufry parkujích aut. Výstup začíná asi hodinovým výšlapem, při kterém hlavně Pumpa potí Mojita, co včera nestihl vyzvracet.

Poté se dostáváme pod stěnu Mojstrovky, kde leží ještě zbytky sněhu. Soukáme se do sedáků a vyrážíme vzhůru. Cestou nás předbíhá několik zkušenějších ferratistů a také několik divočáků, kteří se drápou vzhůru bez jištění a přileb. Asi v půli ferraty je čas na malou svačinu. Pumpa si proti sobě poštve kavku, když se s ní odmítá podělit o povidlovou buchtu. Kousek před vrcholem ferrata končí a dál musíme bez jištění. Terén není nijak obtížný, kousek se jde suťoviskem a pak nás čeká už jen závěrečné příjemné lezení.

Po 3 hodinách výstupu, kdy jsme překonali přes 700 výškových metrů, jsme konečně u cíle. Vrcholový bod Malé Mojstrovky je ve výšce 2 369 m a je na něm, kromě spousty kavek, i spousta lidí, kteří sem přišli stejně jako my ferratou, nebo normálkou z druhé strany. Holt sobota. Po krátkém kochání se přírodou a zápisu do výškové knihy začíná část druhá - sestup. Kolena z něj bolí i zdravé lidi, natož tak Pumpu, který jde dolů s vědomím, že ho další plastika jistě nemine.

Hory se Šafem jsou na tom o poznání lépe a tak vymšlí kraviny (hlavně teda Šaf). Konec sestupu obnáší surfování suťoviskem, což po počáteční nejistotě vyhodnocujeme jako skvělou zábavu. Na parkovišti nás už čeká Krtek s pivem (děkujeme) a vypráví historku o tom, jak ovce honili pána s paprikou. Po návratu do kempu, platíme, balíme a vyrážíme s lítostí k domovu. Po cestě ještě uděláme drobný nákup. A stavíme se na oběd v Logu pod Mangartom. Útulná domácí hospoda nás vyprovází na cestu domů za zvuku harmoniky (bez jodlování by to nešlo) a Šafa, který protestuje proti počtu řízků, které dostal k obědu.