Chvilku to trvalo. Pár dnů než si moje hlava uvědomila, že i závod, po kterém se za našim jménem objevilo DNF byl zážitkem, který stojí za pár řádků. Koneckonců zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je intenzivní.
Sedíme s Jahůdem ve vlaku, který míří na start do Třince. Před námi je 95 Km dlouhý „čundr“ do Frenštátu s převýšením kolem 5400 metrů. V cíli chceme být dříve než za 16 hodin. Vlak zastavuje a události nabírají rychlý spád. Dav lidí vyběhnuvší ze 16 vagónů, který do sebe 2 hodiny jízdy poctivě doplňoval tekutiny má společný cíl. Ženská část startovního pole bleskurychle obsazuje záchody v kavárnách a restauracích, mužská část si rozebírá stromky v parku. Inu, po zaorání budou mít v Třinci nové Blumenzonen. Zbylý čas do startu vyplňuje tradiční program, tedy zdravice starostů z obcí na trase, požehnání od místního faráře, zásnuby jednoho ze závodníků (doufám, že příští rok udělá aj svícu), česká hymna a ohňostroj, který už prakticky nevnímám, protože mezitím Karel Loprais nakopnul svou Tatru a závod odstartoval.
Půlhodinka běhu po rovince (ono je to vlastně do kopce, ale v porovnání se zbytkem trati to nestojí za řeč) a jsme pod sjezdovkou v Oldřichovicích. Snažím se držet konstantní tempo a očima hypnotizuju 4 červené světla, která se jen pomalu přibližují a značí vysílač na vrcholu. Jahůd na mě nahoře chvilku čeká, ale hodinky říkají, že první kopec je za náma podle plánu. Z vrcholu Malého Javorového následuje krátký poklus na většího javorového bráchu a pak strmý sešup lesem do Řeky (naštěstí s velkým Ř). Po několika výkřicích do tmy: „bacha blato“, „sakra dřevo“ a „au šutr“ zjišťuju, že Jahůdova čelovka ze sady „dětský lékař“ má dosvit přesně na délku jeho paže. Kupodivu ho to vlastně nijak neomezuje, spíše naopak, veškeré náročné noční seběhy zvládá bravurně a zpomaluje až když se rozednívá a začíná vidět kam šlape. Ale zpátky do Řeky. Odtud je to zase do kopce. Tentokrát se sjezdovka zdála pořadatelům málo strmá a tak zvolili trasu přímo pod lanovkou. Přebíháme přes vrchol Ropice a spěcháme do Morávky na první občerstvovačku. Další kopec v cestě je otravný Travný. Začíná jak jinak než sjezdovkou a ani následná část po lesní cestě není o moc lepší. Je to to dost do kopce, samý šutr. Jahůd dělá, že ho to baví, ale já tady trpím stejně jako loni. Seběh je taky z těch náročnějších, bláto, kluzké kořeny, no prostě ho nemám rád a pochybuju, že někdy budu. Teď myslím Travný, ne Jahůda. Dobíháme do Krásna, kde začíná výstup na Lysou Horu. Pro mnohé nenáviděná část závodu, ale pro mě je to po Travném jako balzám. Sedí mi profil, jde se mi dobře a cestou nahoru předbíháme, aniž bychom byli předběhnuti. A stejně tak z Lysé. Technický seběh, který jsem loni považoval za neběhatelný, celý běžíme. V Ostravici je polovina závodu a teplá polévka. Při její konzumaci vyslechnu podivnou debatu. Jahůd vyčítá slečně od občerstvení, že se neumí trefit a ona mu oponuje, že je to tím, že má Jahůd malou dírku. Asi už dostávám solidní halucinace. Vyrážíme dál. Na plánovaný čas máme sice hodinu náskok, ale před námi je Smrk – nejdelší výstup na trase. Svítá. Člověk by se nejraději zastavil, lehnul si do trávy a užíval si to. Na vrcholu Smrku to tak také spousta závodníků z kategorie hobby dělá. V duchu si slibuju, že až budu větší, půjdu si B7 jen tak užít. Ale teď běžíme dál. Seběh ze Smrku není po technické stránce nijak náročný. Ale strašně se vleče. Navíc začínám na Jahůdovi pozorovat první náznaky problémů. Dostává hlad a už neběží kus přede mnou, ale drží se poctivě vedle mě, což dělá zřídka. Chodidla a stehna ho bolí tak, že musíme občas zastavovat. Na Čeladné máme první delší zastávku, baštíme páté přes deváté a doufáme, že si naše unavené tělo z dodaných surovin něco vybere. Pokračujeme na Čertův mlýn a pak na Pustevny, kde je další občerstvovačka s polévkou. Jahůd bojuje jako lev, ale většinu cesty trpí. Musíme si znovu dát delší pauzu. Znamená to konec nadějí na čas pod 16 hodin. A co je horší, pauza bohužel nepomáhá. Dolů do Ráztoky jdeme nekonečně dlouho, snažíme se Jahůdova stehna přemluvit ještě na pár kilometrů, ale nepomáhá vůbec nic. A tak nás čeká nejtěžší úsek v celém závodě. 100 metrů z mírného kopce po asfaltu, na kterých musíme přijmout bolestivou skutečnost, že se do cíle nepodíváme. Závod ukončujeme po 13 hodinách na 80 Km.
V hlavě se mně rojí stovky myšlenek, přemítám, co jsme měli udělat jinak, ale všechno jsou to jenom „kdyby“ a na ty se nikdy nehraje. Ale jednu věc vím jistě. Rozhodně nebudu házet Jahůda do žita, pustíme se do přípravy na Pražskou 100. A za rok to v Beskydech zkusíme znovu.
